Dnes ráno mi v práci zazvonil telefon.
Na druhé straně se ozval ženský hlas:
„Dobrý den, paní Koucká, tady Kropáčková. Pamatujete si na nás? Můj syn k vám chodil do stacionáře před sedmnácti lety. Včera jsme si prohlíželi fotografie a vzpomínali, jaké to bylo krásné období.

Ano. Pamatovala jsem si.

Dlouho jsme si pak s paní povídaly. O tom, jak se jim dnes daří. O výzvách, které s sebou přináší synův handicap. O únavě maminky samoživitelky, která nese svůj příběh statečně, ale někdy už velmi vyčerpaně.

Na konci rozhovoru mi paní ještě jednou poděkovala. Řekla, že na mě i po těch letech rádi vzpomínají. Že mi chtěla osobně říct „děkuji“ za to, co jsem pro ně tehdy znamenala.

Její slova byla klidná, opravdová. A hluboce se mne dotkla.

Zůstala jsem chvíli stát s telefonem v ruce. Byla jsem dojatá. A cítila jsem velkou vděčnost.
Vděčnost za to, že si někdo po sedmnácti letech vzpomene. Že si v těžkém období svého života najde čas poděkovat.

Uvědomila jsem si, jak obrovskou sílu má obyčejné, upřímně vyslovené slovo:

DĚKUJI.

Nedá se koupit. Nedá se nahradit penězi.
Je to tiché ocenění, které zahřeje hluboko uvnitř.
Právě takové momenty dávají mé práci smysl. Připomínají mi, proč jsem si tuto cestu vybrala.

Proč o tom píšu?

Ne proto, abych si načechrávala ego nebo se utvrzovala v tom, že jsem dobrá.
Ale proto, že chci připomenout, jak velkou moc má poděkování. Jak dokáže nést světlo i do obyčejného dne.

A tak dnes děkuji i já.

DĚKUJI, že mohu být malou součástí vašich příběhů.
DĚKUJI, že mohu pracovat s vámi a vašimi dětmi.