Poslední dobou často myslím na svůj život.
Možná je to podzimem a obdobím Dušiček, kdy si víc uvědomujeme pomíjivost času.
Vzpomínám na ty, kteří už nejsou mezi námi.

A myslím i na ty, kteří právě procházejí těžkým obdobím.
Tyto chvíle mi připomínají, jak je všechno křehké – a zároveň nesmírně cenné.

Zastavuji se a přemýšlím o tom, co mě formovalo, co jsem prožila a co má pro mě skutečný smysl.
Dochází mi, jak dlouhou cestu už mám za sebou. Některé kroky byly lehké, jiné velmi těžké.

Jsou věci, se kterými si dodnes neumím úplně poradit.
Možná je nikdy „nevyřeším“. Ale učím se s nimi žít klidněji a s větším pochopením pro sebe.

Dřív jsem měla pocit, že smysl musím někde najít – v práci, v rodině, ve výkonu.
Dnes vím, že se proměňuje. Tak jako my.

Někdy ho cítím v obyčejném dni.
V rozhovoru. Ve zpěvu. V pomoci druhému člověku.
Jindy přichází ticho. A i to má svou hodnotu.

Vnitřní klid pro mě dnes znamená přijmout i to, co není.
Zastavit se. Nadechnout se. A dovolit si být.

Každý z nás jde svou cestou.
A i v těch náročných obdobích můžeme objevit světlo – pokud zůstaneme otevření a laskaví k sobě i k druhým.